sMěsice Nadšené - srpen 2017

A začal srpen. Nadšené pozvolně stoupala hladina adrenalinu v krvi, i když s zatím neuvědomovala to, jak to všechno strašně rychle uteče. Hlásek v hlavě jí říkal: "Uč se! Musíš do třeťáku!! Abys pak nebyla nemile překvapená", ale ona ho úspěšně ještě dalších (skoro) 14 dní dokázala ignorovat.

Školní radosti a starosti

Na konci srpna (konkrétně 29.8.) jsem měla zkoušku z biochemie. Toto datum jsem nechtěla měnit za nic na světě a to z toho důvodu, že bych v případě neúspěchu nemohla využít třetí pokus, protože poslední termín byl 7.9. a to beznadějně plný. 

Nakonec se mi hned po úspěšně napsaném testu podařilo přihlásit na termín 5.9., takže bych ten třetí termín stihla využít, nicméně jsem doufala, že to nebude nutné.

V průběhu srpna (protože mi krásně teklo do bot, a ruku na srdce, v červenci jsem toho udělala fakt maličko - MALIČKO), jsem se konečně začala víc učit - opakovat. První srpnový týden jsem byla doma u bazénu. Bylo krásně a teplo a já místo knížky zvolila acidobazickou rovnováhu. Abych pravdu řekla, fakt se mi nechtělo, nedokázala jsem se donutit a věděla jsem, že toho budu zase litovat, jenže prázdninový režim byl silnější než já.

Srpen utíkal strašně rychle, já si ho užila, jenže jsem si pořád víc a víc uvědomovala, co mě čeká a nemine. Když jsem měla chuť se učit a fakt si k tomu sedla, šlo mi to velice dobře. Stačila mi jen chvilka času a otázky jsem měla zopakované, vůbec jsem se tím netrápila, jako v červnu a konečně jsem měla pocit, že to neprochází skrze mě, takže jsem neměla nejmenší důvod k pochybnostem.

Poslední dva týdny před zkouškou jsem se učila docela dost - na chatě s holkami (protože tam jsem si začala nejvíc uvědomovat, co by se stalo, kdybych to neudělala) a předposlední týden v srpnu, kdy jsem byla v práci. Snažila jsem se na tom být tak, abych na zkoušku šla s tím, že v pohodě umím všechny otázky, a že ke každé řeknu aspoň základ. Jo a taky udělám test. Ten test fakt nebyl těžký, ale protože jsem ho poprvé nedala, zbyl ve mně takový hořký pocit a nedokázala jsem odhadnout, jestli bude jen to, projít všechny otázky znova, stačit. Ale doufala jsem.

Jak týdny a dny plynuly a zkouška se blížila čím dál tím rychleji, blížila jsem se do cíle čím dál tím rychleji i já. Opravdu nervózní jsem začala být 2 večery před zkouškou - jak padla tma, poprvé ta tíha mého "úkolu" dopadla i na mě. Do té doby jsem si absolutně nepřipouštěla, že bych tu zkoušku nedala. Naráz se mi v hlavě vyrojily ne moc hezké myšlenky, které, bohužel, byly pravdivé:

"A co když skončím v meziročníku?" 

"Co když mě vyhodí a nebudu mít možnost se už přihlásit na další opravný termín?" 

"Co když mě na biochemii vyhodí z mediny?" 

"Co když zase nedám test?" 

"Co řeknu ostatním? Našim, kamarádkám, lidem, kteří čekají na dobrou zprávu, vám?

...

V celkovém měřítku jsem ale byla relativně v pohodě, rozhodně víc než v červnu, jakoby jsem si to neuvědomovala. Věděla jsem, že jsem všechno prošla, že to umím, ale samozřejmě - vždycky budou lepší otázky a horší otázky, lepší zkoušející a horší zkoušející a jsou věci mezi "nebem a zemí", které prostě neovlivníme a bude to tak, jak to má být. 

A tak přišlo to slavné datum - 29.8. Ráno jsem se nachystala, vyrazila v před pátou na vlak, přijela jsem do Brna. Když jsem viděla lidi před fyziologickým ústavem, napadla mě myšlenka, že bych si to s nimi klidně vyměnila - jojo, tak hloupá jsme byla. Pomalu jsem přišla na biochemický ústav. Seděli jsme každý sám, nikdo se s nikým nebavil - nervozita se dala krájet. 

Před půl osmou otevřela asistentka počítačovou učebnu a zavolala nás dovnitř. Sedli jsme si k PC, poslouchali její pokyny (které jsou vesměs pořád stejné při každém testu psaném na PC) a něco málo po půl jsme začali psát. 

Abych pravdu řekla, žádný test jsem si doma už nedělala. Neměla jsem na to vůbec čas a říkala jsem si, že když to všechno "umím", přece nemůžu vyletět zase na testu a vsadila jsem to na náhodu, nechtěla  jsem se nervovat dopředu. 

Když jsem si přečetla první otázky, začala jsem se usmívat. Všechno to do sebe naráz zapadalo a já si nebyla jistá snad 7mi z nich, jinak bych mohla říct, že jsem všechno bez problémů věděla hned. A tak jsem test asi po 25 minutách, jako první, zavřela s výsledkem 21/25 bodů. A to byla fakt nádhera!!! 

Celé prázdniny jsem si říkala, že z testu musím mít aspoň okolo 20 bodů, že 18 by třeba stačilo, ale 22 by byl krásný výsledek. Pochopte, biochemie je totiž jediný ústav, který se v tom testu do detailů rýpe a řeší pomaličku každou otázku, a když máte výsledek hraniční, moc vám to dát nechtějí, což je blbé. Na ostatních ústavech se jen kouknou na body a zkonstatují, že vám teda dají lepší / horší známku, ale to je tak všechno.

Po testu jsem vyšla z učebny a okamžitě volala Ľubce - příteli na telefon, abych s ní zkonzultovala věci, co mi nebyly v testu jasné, kdyby se mě náááhodou na to přeci jen chtěli zeptat. Abych pravdu řekla, uklidnila jsem se docela dost a říkala jsem si, že to už musí dobře dopadnout. 

I mezi námi - spolužáky - se atmosféra úplně změnila. Naráz jsme se spolu začali bavit a celkově to bylo úplně jiné. 

Za dalších 15 minut si nás asistentka zavolala zpět dovnitř. Karty nás, kteří jsme úspěšně napsali test, rozdělila na tři hromádky a poslepu vylosovala kartičky, na kterých byly jména tří zkoušejících - paní profesorky, paní doktorky P. a pana doktorka S. Povídá se, že ženy na ústavu biochemie jsou dosti náladové a nejobávanější pan docent ten den nezkoušel, což bylo obrovské štěstí a já měla ještě to štěstí vystupňované tím, že zrovna mou kartu přiřadila náhodně k panu doktorovi S. - což byla fakt výhra.

Po losování jsme šli čekat do jiné učebny, až si nás zavolají. Pan doktor S. si vzal slečnu, co čekala se mnou a po pěti minutách přišel za mnou a zeptal se mě, jestli si chci jít táhnout otázky teď a počkat na potítku, nebo jestli chci ještě počkat venku a třeba se nasvačit - že mám čas. Tentokrát jsem neváhala a šla jsem tahat otázky, chtěla jsme to fakt mít za sebou a vědět, na čem jsem. 

Vytáhla jsem si:

1. Základní rysy biosyntézy hemu - výchozí struktury pro syntézu, vznik porfobilinogenu, vznik uroporfyrinogenu III, další úpravy postranních řetězců, vznik hemu. Porfyrie.

2. Přeměny aminokyselin v různých fázích metabolismu (resorpční fáze, hladovění, vysokoproteinová dieta, hyperkatabolický stav, nedostatek bílkovin ve výživě).

3. Intracelulární receptory pro hormony, aktivace a účinek. Příklady.

Byla jsem šťastná, protože, i když ty otázky nebyly úplně áčkové, věděla jsem, že zkoušku udělám bez problémů. Napsala jsem si přípravu a čekala jsem, až pan doktor vyzkouší slečnu přede mnou. 

Pan doktor na mě působil trochu unaveně, ale pořád se zájmem, nebyl vůbec zákeřný, zkoušel logicky a sice se občas ptal na detaily, spíš se podle nich rozhodoval, jakou dá známku a ne jestli toho daného člověka vyhodí.

První otázka byla téměř bez problémů, i když znám spoustu lidí, kteří si ji fakt vytáhnout nechtěli. Já měla syntézu hemu ráda, bavilo mě to a uměla jsem to docela dobře. Nejvíc mě provětral na metabolismu aminokyselin, kde byla potřeba spousty souvislostí a já je úplně stoprocentně ideální neměla, Kouzelné bylo to, že když se mě zeptat na nějakou otázku a já ji nevěděla, nastala "minuta ticha" (:D)... Vůbec se mě nesnažil na správnou odpověď navést, a i když jsem se snažila sebevíc, prostě z prstu jsem si to všechno hned nevycucala, ale i tak jsem se snažila pořád zůstat maximálně v klidu. 

Když jsme přešli na třetí otázku (kterou jsem uměla nejmíň), nic moc detailně po mně už nechtěl. Popovídala jsem základy, vysvětlila jsem schémata, které jsem měla načrtnuté a uvedla příklady a to mu úplně stačilo. Věta: "Tak mi, slečno, dejte index," byla fakt vysvobozením.

A tak se stalo, že jsem udělala zkoušku z biochemie - nejvíc obávaného předmětu druháku a stala se ze mě oficiálně třeťačka se vším všudy! 

Má osobní bublina

Jak jsme již několikrát zmiňovala, srpen stupňoval nervozitu, ale v rámci zachování zdravého rozumu jsem se rozhodla, že se nedám a zachovám si aspoň nějaký život. 

První týden jsem se teda válela doma u bazénu, odpočívala a pozvolna se začala učit a ve čtvrtek jsem odjela do Brna.

Co se nestalo - opět mě vytočili České dráhy, se kterými mám v poslední době opravdu velký problém! Když jsem přijela do města a chtěla přesednout na rychlík, vidím jen na ceduli nápis VLAK NEJEDE. Doma jsem se ještě schválně koukala na internet a měl "pouze" 10 minut zpozdění. Vytočila jsem se fakt parádně, protože jsem druhý den vstávala ve 4 ráno a chtěla si jít ještě sednout s kamarádkou do města. Nakonec jsem šla do cukrárny, dala si frappé (strašné horko bylo) a počkala na vlak, co jel za další hodinu a půl - super, super super.

Ještě bych chtěla dodat, že nemám nic proti řádovým zaměstnancům, ale opravdu mi vadí, že České dráhy mají v této Republice monopol, vedení bere neskutečné prachy a nedokážou zajistit ani hovno, ale asi si těmi konflikty musím projít.

Do Brna jsem přijela v pořádku a večer se Zuzkou jsme si užily <3 

Trošku emoce... omlouvám se, jsem povahou cholerik :X :)

Pátek - sobota - neděle - Velká cena moto GP v Brně, na Masarykově okruhu a já na brigádě. Až na to vstávání, přejezdy, občas to, že jsem se parádně zapotila, soustředěnost, horko, déšť, velké vzdálenosti atd., to bylo fakt super! Seznámila jsem se s fajn lidmi, víkend jsem si užila, nasála atmosféru (nechápu, jak za to ti lidi můžou dát peníze :D) a získala nové zkušenosti (jo a taky jsem si něco vydělala). Do biochemie jsem neudělala fakt NIC a každý den jsem jezdila k Zuzce (kde jsem spala a bydlela), docela unavená, ale myslím, že to stálo za to. Tři dny přežijete všechno i vstávání ve 3:50 ráno. Komické bylo to, že v neděli večer jsem málem nestihla autobus z Masarykova okruhu do města (nedalo se tam dostat autem, protože jsme neměli povolení parkovat v areálu) a poté jsem málem nestihla vlak domů - nakonec jsem se vyhecovala docela k nadlidskému výkonu a ve vlaku jsem se zhroutila na zem přesně v té minutě, kdy průvodčí pískl odjezd. Takový sprint v sandálech s kufrem, batohem a volnými kalhoty, které se mi trochu pletly pod nohy, jsem fakt ještě nezažila. 

Druhý týden v srpnu - pondělí ráno. Odjíždíme k babičce na Slovensko, kde strávíme s mamkou a sestřenkou necelé dva dny. Zavařujem broskve, povídáme si, jezdíme po hřbitovech a byli jsme i na výletě.

V úterý odpoledne se však vracíme domů, protože ve středu musíme odjet pro dědu, který je po zákroku a já se tak opět vracím na "místo činu" na Kampus. Všechno je to takové hořko-sladké, protože vím, že mě na konci srpna čeká ještě jeden úkol, a že mám nevyřízené účty. Nejsem z toho nadšená, ale přesto se do školy vždycky ráda vracím. Vyzvedáváme dědu a odjíždíme domů.

Děda má implantovaný pacemaker, jak jsem psala na instagramu, po výměně kolenního kloubu dostal těžkou infekci (MRSA), která mu mimo jiné, poškodila i srdeční rytmus. Bohužel se nepodařilo provést korekci ani léky a ani kardioverzí, a proto přišel na řadu kardiostimulátor. Nyní (měsíc po zákroku) je na tom děda fakt dobře. Vůbec se nezadýchává a ze srdečního selhávání 2-3 stupně je naráz nula, rytmus je  sinusový, tlak je výborně kompenzovaný a já nemůžu být šťastnější!!! 

V každé volné chvíli jsem se snažila něco opakovat a opravdu procházet otázku po otázce, i když to bylo velice těžké - bohatý program, nesoustředěnost a taky nezájem se učit mě provázely celý srpen, protože všechno ostatní bylo prostě lepší, však to znáte.

V neděli k nám přijela moje bývalá spolužačka Eliška a v pondělí ráno jsme vyrazily na "dámskou jízdu" k Zuzce na chatu. Byly jsme tam spolu už před dvěma lety, minulý rok bohužel nevyšel čas a moc se mi tam líbilo, proto jsem s tím souhlasila. Jediný problém byl, že jsme se tam neměly jak dostat. Slovenská doprava je naprosto příšerná, a i když to na chatu bylo něco málo přes 200 km, myslím, že bychom tam nepřijely ani do rána. A tak jsem poprosila Marťu, jestli by mi na týden nepůjčil auto (doma máme jen jedno a naši skrz práci auto potřebuj) - a víte co? Marťa souhlasil. 

Odřídit v průběhu 5 dnů necelých 600 km je docela dost, obzvlášť pro někoho, jako jsem já. Sice jsem si řidičák udělala v 18ti, neměla jsem nikdy možnost aktivně řídit dlouhé trasy, a proto se i určitých situací bojím. Nesnáším velké města, pruhy, semafory, prostě nejsem zvyklá jezdit v obrovském provozu a hlídat úplně všechno (takže průjezd Nitrou byl pro mě fakt utrpením) a taky nerada jezdím po dálnici. S taťkou jsem právě na dálnici zažila několik pěkně krkolomných situací, a i když mi každý bude tvrdit, že přece jedu jen rovně a nemusím nic řešit, z té rychlosti mám obrovský respekt a na to, abych se táhla někde za kamionem zase nemám povahu a trpělivost. Takže jsme jely klasicky po okreskách. Sice to je občas otrava, ale na druhou stranu víc toho vidíte, je to zajímavější a neměly jsme kam spěchat. Přijely jsme naprosto v pořádku, auto žije, a i když byly situace, ze kterých jsem se fakt poučila, aspoň vím, na co všechno si do budoucna musím dávat pozor a každá taková cesta a zkušenost mě posunuje směrem dopředu.

Chata byla bezvadná, chodily jsme na procházky, byly jsme na šlapadlech, ve městě po večerech jsme grilovaly nebo hrály hry a všechno to bylo bez chyby. Kromě toho, že jsem se musela učit chemii, a že to na mě právě na chatě začalo nejvíc doléhat. Některé výlety jsem kvůli tomu vynechala, ale právě tím, že jsem byla úplně odříznutá od wifi a od všech komentářů k mé zkoušce, jsem se toho naučila nejvíc a byla jsem opravdu v klidu. Řekla bych, že na chatě jsem zvládla udělat větší půlku z celého učiva a to byly dny, kdy jsem skripta otevřela opravdu minimálně, jen to prostě šlo dobře. Holky mě strašně podporovaly. Jakožto nutriční si chemií (touto stejnou, jen jinak rozdělenou) sami prošly a moc dobře věděly, co je ta zkouška zač, a když jsem je poprosila, jestli by mě z některých otázek nevyzkoušely, všechny jednohlasně tvrdily, že to umím a nemám se čeho bát. Tak ok - budeme tomu věřit.

Po návratu domů jsem byla docela unavená z cesty, ale přesto jsem šla na návštěvu k přítelovým rodičům, protože právě u nich byla taková malá "rodinná" sešlost. Domů jsem se dostala až později večer a šla jsem spát. Celou neděli jsem se učila a následující týden jsem měla jít do práce.

Moje letošní brigáda neměla chybu. Přišla jsem tam na jiné myšlenky, nebyla to práce nijak náročná, i když občas byly zmatky, mohla jsem se chvilkami v klidu učit a dělat, co jsem potřebovala do školy a o půl třetí jsem byla doma. Když mi pacienti v pátek přáli hezký víkend, docela jsem si říkala jaká je to ironie, když vůbec neví, co mě čeká, ale brala jsem to tak, že to myslí dobře. Byl to totiž velice těžký víkend, hlavně po psychické stránce.
S pár lidmi jsem se dokonce bavila o tom, že jdu na zkoušku a věděla to i doktorka a všechny fyzioterapeutky. V pondělí v práci to bylo fajn, protože jsem opět neměla prostor přemýšlet nad tím, že druhý den mám zkoušku a držela jsem se celého půl dne v klidu. Když jsem přijela domů a zjistila, že je k dispozici na internetu nový díl Hry o trůny, bez váhání jsem ho zapnula. Vůbec jsem nepřemýšlela o tom, že bych měla ještě něco zopakovat, jen jsem se potřebovala dostat do "jiného myšlenkového stavu". Jak jsem psala, nervozita přišla až večer, nicméně ten den bych už stejně ani intenzivním učením nic nezachránila.

Alea iacta est

V úterý přišla radost největší a obrovské oslavy s kamarádkami v Brně. Nejdřív vydatný oběd v McDonald's (ano, ten týden jsem jedla doslova jako prase, a co jako), pak káva v Momentě a po ní Aperol a hned poté slibovaná ZELENÁ v Pivní opice. Jsme třeťačky!!!!

Zbytek týdne v práci utekl jako voda, konečně jsem se měla čas věnovat tomu, co mě baví, všechno jsem pořádně uklidila, protřídila a udělala tlustou čáru za učivem ve svých skříňkách i ve své hlavě a už si jen užívala pocit vítězství.

A víte co? Pak přišla další radost v podobě skvělého rozvrhu.

Jak to cítím?

Napětí se stupňuje, adrenalin stoupá, jsem nervózní, smutná a všechno to střídají chvilky klidu a radosti a úplného ignorantství. Hlásek v hlavě na mě křičí z plných sil, ať se učím, ale já ho ignoruju a potom přichází moment pravdy - a já jsem šťastná a říkám si, že už to bude všechno jen a jen dobré, a že už mě nikdy nic horšího nepotká. Nechávám se tím pocitem naplnit a snažím se z něj těžit ještě další dny a týdny. 

OHH HEPY DEEEJ, oh hepy deeej... :))

Proč jsem smutná?

Závist je mrcha hnusná a já závidím těm, co mají prázdniny, čistou hlavu a nemusí se učit a taky mě to dělá smutnou. Zároveň jsem smutná, protože jsem si chatu neužila úplně 100% podle představ, a taky proto, že žiju ve věčné nejistotě - budu muset bydlet v Brně? KDE budu bydlet v Brně? Pojedeme vůbec s přítelem na dovču, vyjde nám to? Udělám chemii?

Všechny emoční stavy se snažím potlačovat a překlápět je do pohody a klidu a toho, že všechno se zase nějak vyřeší a obrátí k lepšímu a není to navždy a napořád. Jsem jen člověk, ale snažím se být lepší než mé negativní emoce.

Srpnová bilance

Spánkový režim - spím 8 hodin denně a většinou vstávám v 7 ráno, odpoledne nespím

Spokojenost - té mi tak nějak ubývá 

Sociální život *****

Peníze $$$$$

Starost o sociální sítě - 0

Strach ***

Touha po klidu, míru a pokoji *****

Poučení na závěr

Věřte, že i ta nejhorší situace může dopadnout NEJLÍP na světe!

I do believe in happy-endings I do, I do.

A ano, mám ráda své nohy :D :D :D