O marnosti a jiných bolístkách


Dnes je přesně ten den, kdy vím, co vám chci napsat. 

Kdy se nemusím nutit a motivovat do toho, napsat článek, ale myšlenky a věty se tak nějak formují v hlavě samy do konkrétní podoby a já vím, že to jednou zase bude stát za to - i když si nejedu zrovna na vlně plné duh a jednorožců.

Jsem přemotivovaná. Někdy až ultrapřemotivovaná, ale pořád si myslím, že se koukám na všechno tak nějak reálně, že nevidím medicínu jen jako film podobný Chirurgům nebo Dr. Housovi - omlouvám se, že opět začínám takto, jenže přesto jsou situace, kdy mi život pořádně nafackuje, shodí růžové brýle z nosíku a ještě mi je rozšlápne! 

Já pak sedím u notebooku a jak malé naduté děcko si vylívám dušičku a píšu článek - nebrečím. S tím už jsem před nějakou dobou přestala. Jen jsem vnitřně trochu nešťastná.

Co podle vás znamená slovní spojení "dobrý doktor"? Ona je vážně "dobrá doktorka"?
Když se nad tím zamyslím z pozice studentky medicíny, která doufá, že se jednou lékařkou stane, a že třeba jednou bude oceněná tím slovíčkem "dobrá", sesype se na mě v hlavě pytel zodpovědnosti. Za všechny, za každého. Za zdraví a za život - a děcka, je to prostě obrovský tlak. 
Očekává se, že lékař poradí, pomůže, utiší bolest, zahojí, zachrání, že tu bude pořád a pro všechny, a že VŠECHNO vyřeší za druhé - OMYL. 

OMYL OMYL OMYL a obrovský a velký omyl.

Vztah lékař - pacient NENÍ o tom, že doktor se bude snažit, doktor bude psát léky, doktor bude indikovat vyšetření a pacient se POVEZE. Vztah lékař - pacient je o interakci mezi těmi dvěma lidmi, kteří jsou si rovni a jsou naprosto na stejné lodi a oba dva mají zájem na tom, aby se člověku, který přichází s nějakým trápením ulevilo, jenže ....

 - tohle nikdy nebude fungovat, pokud si lidé neuvědomí, že musí SPOLUPRACOVAT. Že občas musí dělat i věci, co jsou jim nepříjemné, VYSTOUPIT ze své komfortní zóny a ne se jen vést na vlně "doktore pomoz mi až mi teče do bot a už nevím, co sám se sebou" - a občas mi přijde, že tohle nikdo nevidí. 
Myslela jsem, si, že my - relativně mladá generace a také generace našich rodičů je už na tom lépe se starostlivostí o své zdraví než třeba generace našich prarodičů. Proč to říkám?

Protože jsem slyšela tvrdit babičky, že PITNÝ REŽIM je MÓDNÍ ZÁLEŽITOST. Že ony taky nepily a přece žijou ... že nechápou, co s tím my mladí máme a proč z toho děláme vědu.

Že člověk, co se léčí na nervy (a to i v generaci našich rodičů), je blázen, slaboch. Že má jít raději kopat na pole brambory a pořádně makat a být silný - nepoddávat se tomu, protože psychická nemoc není žádná nemoc a je to jen nafouklý blud. Že psychiatři jsou vlastně taky úplní magoři, a že na to nepotřebuje být přece doktor.

Že když je ženská stará, nepotřebuje chodit ke gynekologovi, protože přece na její staré přirození už není absolutně nikdo zvědavý, rakovina nerakovina. 

Že spánek se absolutně přeceňuje. Ony taky vydržely samy s děckem a nikdo jim nepomáhal, jen my - mladé z toho zase děláme vědu, přitom spát stačí jen pár hodin denně.

Že se máme, jakožto ženy, starat celý život jen o manžela a o děcka, rozdávat druhým a sami sebe vlastně úplně zanedbávat, protože to, co cítíme my a jak vnímáme sami sebe NENÍ VŮBEC DŮLEŽITÉ.

Že kolikrát na ničem nezáleží, protože je to všechno výmysl. Nějaká prevence. Proč by to dělali? Proč ubrat ten alkohol? A cukr? Proč hubnout, když je to do rakve už tak blízko?

Jenomže ejhle ... když nad postelí stojí ta pomyslná zubatá s kosou, nejeden člověk naráz změní názor a začne se bát. Najednou nechceme umřít, najednou je to něco, čemu bychom se chtěli za každou cenu vyhnout a najednou začneme prosit a slibovat, modlit se, ALE naslouchat třeba nikdy ne. A požáry, které se formovaly ROKY, prakticky celý život, se potom už v jedné minutě či sekundě, hasí VELICE těžko.

Z vlastní zkušenosti bych teď chtěla apelovat na mladší - naši generaci - generaci našich rodičů, tetiček, případně i prarodičů, pokud by někdo měl zájem.

NESERTE NA TO. NESERTE NA SEBE A CHOVEJTE SE K SOBĚ TAK, ABYSTE SI MOHLI I VE STÁŘÍ ŘÍCT - jo, dělala jsem pro sebe maximum!

Pěstujte své zdraví - fyzické či duševní, protože NENÍ mezi tím žádný rozdíl. Někdo má rakovinu prsu, někdo zase slyší hlasy, někdo má cukrovku, ale VŠICHNI jsou naprosto stejně nemocní. A všichni tři potřebují pomoct. 
Občas se zamyslete nad tím, jestli potřebujete těch 5 litrů za měsíc navíc, jestli vám to stojí dřít od úmoru do úmoru, abyste mohli jet třeba na 3 dovolené za rok (ten týden, kdy si teda KONEČNĚ odpočinete), nebo si dát 2x za týden hovězí steak, platit svatbu za 200 tisíc a tak dále. 

Majetek, peníze, dovolené, zážitky, věci ... všechno je to pomíjívé. Jeden den to může být, druhý den už to být nemusí. Jasně, každý chceme žít hezky, mít nějaký základ a budovat na něm, ale MUSÍME MÍT VŠECHNO HNED? A musíme mít všechno za cenu pomalé, ale jisté sebedestrukce?

Neříkám, že jsem vzorem nějakého zdravého života, ale snažím se být zdravá pro sebe. 
Snažím se být šťastná naprosto se vším, co mám, jen tak - pro sebe. Protože to, že svůj život budu naplňovat radostí a věcmi, ze kterých se těším, i když jsou to maličkosti, mě bude dobíjet energií. 
To, že potřebuju spát 8 hodin denně, nerada týrám své tělo, které mi po kvalitním spánku dává hodně, je zase věc, kterou dělám jen a jen sama pro sebe. Nejím 100% zdravě, podle všech výživových doporučení, ba proti nutričním terapeutkám jím naprosto strašně, nicméně snažím se. Zapojovat zeleninu a ovoce, nevyhýbat se novým chutím, omezovat sladkosti, pít hlavně vodu a tak. 
Když jsem unavená - spím, když jsem nemocná, snažím se být doma. Hýbu se. Aspoň do té míry, co se mi chce, co mě baví. Relaxuju, dýchám, cvičím jógu - ne pravidelně a ne pořád, ale dělám to.

Ne, nejsem dokonalá a nejsem vzor, ale chci žít bez výčitek, dělat pro sebe maximum a chci být zdravá. Spolupracuji s doktory, naslouchám jim, domlouvám se s nimi a vždycky se snažím položit otázku - co můžu ještě já udělat navíc pro to, abych byla zdravá. Je tu nějaká možnost?

Proto prosím, nenechávejte to všechno jen na lékaře. Nejsou to kouzelníci, nedokážou spravit všechno. Naslouchejte jim, když vám radí, ptejte se, co můžete ovlivnit - kolikrát byste byli velice překvapení, co všechno se dá zvrátit, nebo alespoň zmírnit. 
Snažte se žít bez předsudků - předsudky jsou totiž to, co vás brzdí a věřte, že zlomená noha je TO STEJNÉ, jako deprese. 
Nepřepínejte se. Snažte se odhadnout své síly a nehoňte se na tím, co všechno můžete mít - když to budete chtít, BUDETE to mít, nicméně časem. Sice časem a ne hned (a nebudou to třeba cool fotky z Malediv v 25 letech, ale ve 40ti), nicméně budete zdraví, protože se neuženete v tom dravém honu za penězi a majetkem. 
Poslouchejte své tělo - občas křičí na poplach a volá zoufale o pomoc a věřte tomu, že všechno špatné, co se vám stane, se děje proto, že si máte něco uvědomit. Že vám tělo chce tím něco říct - třeba jen to, že už nemůže a je to na něj moc. Neignorujte volání o pomoc a neodkládejte ho na potom.

Mějte se rádi a buďte zdraví <3 
I za cenu toho, že budete dělat věci, které jsou nepříjemné - třeba dobře jíst, hýbat se, pít, spát, nepřepínat se a taaak ... 

A za sebe (a věřím, že i své přátele - mediky) vám můžu říct, že my se taky budeme snažit být tu pro vás a být těmi DOBRÝMI LÉKAŘI!


ZN


Komentáře

  1. Chce se mi křičet, brečet a utéct! Ale musím ti poděkovat. Hrozně jsi mě nakopla. Deset let jsem nebyla na kontrole na gastru, jo, jasně, protože je to kurva nepříjemný. No a 15. jdu. Našla jsem zařízení, kde mi to udělají v narkoze. Rovnou si tam skočim na psychiatrii. Fakt bych nečekala, že mě jeden článek od v podstatě anonymní holky z IG takhle nafackuje... Stydím se, bojím se, ale především ti děkuju.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mám velkou radost!! <3 Gastro je nepříjemné, spousta vyšetření je bez pochyby nepříjemných, bolestivých, ale věřím, že se to DÁ všechno zvládnout, když člověk chce. Vydržíme neskutečně moc, jen to chce silnou vůli a prostě, jak říkám, překonat to - sebe, strach a půjde to!! :) Držím palce, aby to dopadlo co nejlíp a jsem ráda, že článek měl nějaký efekt, moc!!

      Vymazat
  2. Moc krásný článek! Děkuji :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj, chtěla jsem ti napsat mail ale nemuzu to nikde najít �� chtěla jsem se zeptat, když si sla do prvaku, byly tam i starsi spoluzaci než jsi ty? Pokud ano , tak třeba o kolik let? Mam za sebou Bc. Z ucitelstvi biologie a není to nic pro me.. a vyčítam si, ze jsem to tehdy aspoň nezkusila (prijimacky na medicinu) ��

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čauky, kdybys ještě někdy potřeboval/a, můj email je zatimnadsena1@gmail.com .
      Na medicíně se setkáváme i se staršími spolužáky, cca do té třicítky to může být :) Nicméně není to úplně pravidlo, že by v každém kruhu byl někdo takový, ale věřím, že pokud se ten člověk bude chovat normálně a s pokorou, tak ho celkově kolektiv přijme :) Pokud jsi žena, tak si to akorát musíš rozmyslet skrz délku studia a mateřství, protože to není nic jednoduchého + nezapomínejme na atestaci :/ Ale každý se musí rozhodnout sám. Držím palce!!

      Vymazat

Okomentovat